Schoulená v pavoučí zahradě

probodaná sluncem

padá k povrchu, teď

letí vzduchem

 

Pohlcena tmavou hmotou

mizí, je ztracena

na zeleni nezachycena

pouze pohlcena

 

Již nová se třpytí

v zahradě smrti

v sametové té síti

však drží se

 

Zbývá času málo, vítr

on, slabý s černou bradkou

on, opět ukončí trvání

padá do jeho náruče

 

Osud stejný, bezmocnost

pouhá lež, nemůže být

stejná dráha, není

snad slepota, pýcha či radost

 

Vzdychá na rovné ploše

prožívá děj než přijde

ona ruka, její žár

zmizí, však další se leskne